Víra na Blog.cz

Žila ve 4. - 5. století. Pocházela ze šlechtické křesťanské rodiny v Kartágu. Toto město bylo roku 439 napadeno a dobyto Vandaly. Julii prodali do otroctví k bohatému syrskému obchodníkovi Eusebiovi. Julie byla zvyklá žít způsobem zámožných lidí, ale zde musela dělat ty nejnižší práce. Zůstala oddanou křesťankou. Ve svém volném čase četla svaté knihy a ohnivě se modlila. Její pán se ji několikrát pokusil odvrátit od její víry, ale nebylo to nic platné. Nakonec se s tím smířil, protože jinak Julie pracovala tvrdě a spolehlivě. Zvykl si na ni tak, že by se už bez ní ani nedokázal obejít. Po několika letech se Eusebius vydal se svým doprovodem na obchodní cestu do Galie. Během plavby loď zastavila u ostrova Korsika, kde se právě konaly pohanské obřady a oslavy. Felix, guvernér ostrova, pozoroval přistávající loď a cestující, kteří z ní vystupovali, aby se zúčastnili festivalu. Chtěl, aby se slavnosti zúčastnili všichni, a byl bez sebe vzteky, když si všiml, že Julie zůstala na lodi. Rozpoznal z toho, že je křesťanka. Požádal Eusebia, aby mu svou otrokyni prodal, nabídl mu za ni dokonce čtyři své nejlepší otrokyně, ale Eusebius odmítl. Guvernér ho proto nechal opít vínem a mezitím předvolal Julii. Řekl jí, že když odpadne od víry a obětuje jejich bohům, dostane svobodu a bude se moci provdat podle svého šlechtického původu. Julie mu odpověděla :"Nechci si koupit svobodu ani manželství zradou své víry. Jsem šťastná, že sloužím Kristu." Felix se rozzuřil a udeřil ji pěstí do tváře, až se jí vyhrnula krev z úst. Julie na to řekla :"Je to pro mne čest, že můžu být trpět jako Ježíš, můj Pán. Nikdy se ho neodřeknu, i kdybych měla být přibita na kříž jako on." Felix na to odvětil : Stane se ti podle přání." Nechal Julii zbít a mučit. Vytrhali jí vlasy a přibili na kříž, kde zemřela. Někteří učenci se domnívají, že se to mohlo stát o jedno nebo dvě století později (Rudolf Schikora uvádí rok 540, podle Patron Saints to bylo kolem roku 620). Julie je jednou z nejuctívanějších křesťanských osobností v Itálii.

Zdroj: abcsvatych.com

Židovské
Velikonoce (pesach)

Obsahem židovského svátku Pesach je oslava Boha - Zachránce (Spasitele).

Židé si připomínají Boží záchranu z egyptského zotročení a slavné vyjití (exodus) z Egypta. Hospodin vysvobodil Izraelity celou řadou mocných zásahů. Na znamení Boží ochrany každá izraelská rodina obětovala Bohu beránka, který byl bez vady a jeho krví potřeli rám dveří svého domu. Izraelité takto byli uchráněni před zkázou, která kolem nich přešla bez povšimnutí. Odtud pochází židovský název velikonoc: "pesach" - "uchránění, ušetření, přejití".




Křesťanské
Velikonoce

Svátek Velikonoc je oslavou vzkříšeného Krista.

Vyvedením Izraelitů z egyptského otroctví Boží záchranná iniciativa neskončila! Záchrana Izraelitů se stala předobrazem spásy člověka od všeho zotročení, ponížení, zla a smrti. Bůh totiž neopustil člověka, který se od něj odvrátil a upadl tak do područí zla a smrti. Všechny starozákonní předobrazy a proroctví o spáse došly svého naplnění v Ježíši Kristu, jehož jméno v hebrejštině znamená: "Bůh zachraňuje, Bůh je spása".

Ježíš sám zaujímá místo velikonoční oběti a stává se obětovaným beránkem bez vady. On, nevinný, bere na sebe hřích i jeho důsledky: utrpení, nemoci, bolest a smrt. Dává svou krev na ochranu (pasch) pro všechny. Ve smrti ale nezůstal! Byl vzkříšen. Otevřel tak cestu novou a věčnou, cestu skrze smrt a vzkříšení k definitivnímu "exodu" - vyjití, "pesachu" - přejití z tohoto světa zotročení a smrti do světa Božího. Tato cesta je otevřena pro každého z nás...

Svátek Velikonoc je oslavou a zpřítomněním naší spásy.
Svátek Velikonoc je oslavou vzkříšeného Krista.




Ty a Ježíš:
nepřemožitelná dvojice

"Pán se rozhodl, že kvůli nám, kteří jsme jeho tělem, sám předem půjde naší cestou." (Svatý Augustin)

V životě nastávají nebezpečné situace, které by nás musely přivést ke vzpouře nebo uvrhnout v zoufalství, kdybychom stále znovu nezačínali s onou nadějí, která se naplno projeví při slavení velikonoční bohoslužby liturgie Veliké noci: Ježíš žije, vstal z mrtvých, Bůh ho vzkřísil. Potupná smrt na kříži nebyla posledním slovem. Velikonoce nám dávají dost světla, abychom putovali údolím stínů plni síly, důvěry a odvahy. (Johannes B. Brantschen)

Nebýt ukřižování, mnohé Boží požadavky by nás mohly prostě rozzuřit. Ale Kristus může klást "nepřijatelné požadavky" - právě tak, jako důstojník může dát rozkaz k útoku na kulometné hnízdo, pokud on sám útok povede. A na druhé straně Kristus dokáže nabídnout účinnou útěchu a nebude přitom působit domýšlivě. On může říci: "Vstupuješ do temnoty a jsi plný strachu. Znám ten pocit, protože sám jsem do té temnoty také vstoupil a měl jsem strach. Byl jsem tam před tebou, vím co tě čeká, ale znám i cestu ven! Pojď, vezmi mě za ruku a půjdeme společně."




Zpřítomňovat
vzkříšení

O Velikonocích nás chce Bůh přivést od možností a skutků našich k možnostem svým.

Nemáme právo snít o vzkříšení, pokud nejsme připraveni učinit všechno, co je v naší moci, aby ti, kdo leží na zemi, směli slavit něco ze vzkříšení již zde a dnes. Pokaždé, když prolomíme krunýř egoismu, nastává během života vzkříšení. Pokaždé, když si podáme ruce ke smíru, děje se vzkříšení. Pokaždé, když se dělíme s chudými, nastává vzkříšení. K tomuto vzkříšení potřebujeme mnoho odvahy. Pokud se o něj ale budeme stále znovu pokoušet navzdory všem zvratům, pak můžeme zbytek klidně nechat Bohu. O Velikonocích nás chce Bůh přivést od možností a skutků našich k možnostem svým. (Johannes B. Brantschen)




NEBOJTE SE!

Existuje Někdo, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou a omegou.
A tento někdo je Láska. Jen on se může plně zaručit za slova "Nebojte se". (Jan Pavel II.)

Zdroj: www.vira.cz

11. března 2012 3. neděle postní - cyklus B Ex 20,1-17; 1 Kor 1,22-25; Jan 2,13-25 13Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. 14V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. 15Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel 16a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" 17Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.' 18Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?" 19Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím." 20Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let - a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" 21On však to řekl o chrámu svého těla. 22Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. 23Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. 24Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku. (Jan 2,13-25) Srovnání: Jan 6,4; 11,55; Mt 21,12-13; Mk 11,15-17; Lk 19,45-46; Lk 2,49; Mal 3,1; Ž 69,10; Mt 21,23-27; Mk 11,27-33; Lk 20,1-8; Mt 26,61; Mk 14,58; 15,29; Sk 6,14; Jan 3,3-4; 4,14-15; 6,51-52; 11,13; 1 Kor 6,19; Lk 24,44-45; Jan 12,16; Jan 7,31; 8,30; 10,42; 11,45; 12,11; Mt 12,25; Mk 2,8; Lk 6,8. Úvod k meditaci Uč se od Ježíše nevyhýbat se za jistých okolností i konfliktu. Nelze vždy jen tak dobrácky všemu přihlížet. Musíš být někdy zcela zřetelně a nekompromisně na straně spravedlnosti, práva člověka, ale hlavně práva Božího na čest a slávu, která mu náleží. Je zapotřebí umět splést i slova tak jasná, že působí jako důtky, odhalují zlobu a čistí chrám světa od podvodníků, přisluhovatelů zla. Ale současně si všimni i malého detailu v tomto příběhu. Pán Ježíš i v tomto rozhořčení a důrazné akci rozlišuje. Kupce, kteří prodávají drahé býčky a ovce, ty prostě vyhání. Směnárníkům zpřevrací jejich stoly. Ale chudým kupcům s holubicemi, kteří toho stejně moc nevydělají, těm jen důrazně říká: Jděte s tím odtud! Buď pánem nad sebou, ať nezapomeneš na vždy nutné a potřebné rozlišování! Ježíš učí úctě k svatému místu. Oč světější místa jsou naše chrámy! Zamysli se a měj odvahu korigovat své jednání a chování v kostele. Jsi chrám Ducha Svatého. Polož si pravdivě otázku a ještě pravdivěji na ni v modlitbě Pánu odpověz: Nepodobá se tvoje duše při modlitbě spíše než chrámu Ducha Svatého tržišti všech možných a nemožných myšlenek, nápadů? Co musíš s rozhodností podobnou Pánově vyhnat? Výklad biblického textu Kontext: S událostí vyčištění chrámu se setkáváme ve všech čtyřech evangeliích (viz srovnaní). Evangelista Jan neklade - na rozdíl od tří synoptických evangelistů - událost v chrámě na konec, nýbrž na začátek Ježíšova veřejného působení. Po tom, co se Ježíš zúčastnil svatební hostiny v Káně Galilejské, je přítomen na další slavnosti. Je to slavnost Paschy, největšího svátku Izraele. K jejímu slavení se shromažďuje celý izraelský národ do Jeruzaléma. Jan uvádí ještě dvě další návštěvy Ježíše na slavnosti Paschy (Jan 6,4; 11,55), z čehož plyne, že Ježíš veřejně působil více než dva roky. Ostatní evangelisté se zmiňují o jediném velikonočním svátku, kdy došlo k Ježíšově smrti. Z historického hlediska se jeví velmi pravděpodobné, že tento Ježíšův čin poskytl podnět k jeho zatčení a k jeho pozdějšímu odsouzení. v. 14, 15: Ježíš se nalézá na chrámovém nádvoří, které je skutečným tržištěm. Probíhal zde obchod se zvířaty, protože jich bylo potřeba pro přinášení obětí. Rovněž zde musela být možnost vyměnit si peníze, kterými se platila chrámová daň. Vše tedy souviselo s bohoslužbou, tj. se způsobem, jakým byl Bůh uctíván v jeruzalémském chrámě. Takovéto uspořádání bylo samozřejmě i praktické. Obojí, obětní zvířata i výměna mincí, bylo hned při ruce v bezprostřední blízkosti chrámu a zároveň pod dohledem chrámové stráže. Nejde však o Ježíšův útok na výnosný obchodsouvisející s bohoslužbou. To vše byl předepsaný způsob, jakým byl Bůh uctíván v jeruzalémském chrámě. Jednalo se o prorocké jednání, které bylo znamením, že stávající chrámový kult je překonaný. V Ježíšové činu nemůžeme vidět pokus o násilný převrat, ale kritiku kultu a očištění chrámu. v. 18: Na Ježíšovo jednání reagují Židé dotazem. v. 19: Ježíš odpovídá záhadným obrazem, kterému protivníci nerozumějí, protože ho berou doslovně. Ježíšova odpověď jim nestačí, jako jim také nebudou později dostačovat jeho slova a činy. Již zde se objevuje tématika Ježíšovy smrti a vzkříšení. Skrze jeho smrt a vzkříšení bude vytvořen nový chrám. Vzkříšený Ježíš bude konečným "místem" Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. On bude pro lid konečným místem uctívání Boha. Židé nejsou schopni zabránit tomu, aby jeho horlivost pro Boha dospěla ke svému cíli. v. 22: Z této skutečnosti je zcela zřejmé, že učedníky čeká dlouhá cesta k pochopení Ježíšovy osoby. To, že jsou učedníci Ježíšovi nablízku, že smí zakoušet jeho misijní působení, jim ještě neposkytuje okamžité a úplné chápání tajemství jeho osoby. K tématu Skutečností, že je Boží Syn schopen nepřátelství, někteří konzervativní křesťané omlouvají to, že všude narážejí. Jenže tady se také skrývá nebezpečí: snažíme-li se totiž ospravedlňovat jakýkoli konflikt, do něhož zabředneme, Ježíšovou zkušeností nepřátelství, zůstaneme slepí k vlastnímu podílu na něm. Možná ale narážíme právě kvůli tomu, že nejsme s to pochopit druhé lidi, protože nedokážeme správně rozpoznat, o co jim skutečně jde. Mnozí se tak pokoušejí vydávat své farizejství za Ježíšův postoj. Setkají-li se s odporem nebo kritikou, zaštiťují se argumentem, že on také nebyl u všech lidí v oblibě. Zmíněný druh identifikace je však vždycky nebezpečný, protože způsobuje slepotu bránící pravdivému pohledu na sebe samého. Já nejsem Ježíš. Nikdy jsem nebyl tak jednoznačný a jasný jako on. Proto bych měl nejprve zkoumat sám sebe, zda jsem se nepouštěl do zbytečných konfrontací s druhými a nebyl prostě jen paličatý a neschopný druhému porozumět, zda jsem ho nezranil. Teprve po důkladném pohledu na sebe zjistím, zda vnímané nepřátelství vyplývá ze srdce toho druhého, anebo z mé úzkoprsosti. Zůstanu-li upřímný sám k sobě, znovu a znovu budu narážet na podobné zkušenosti jako Ježíš. Začnu-li hovořit o Boží dobrotě, sklidím výtku, že jsem příliš laxní. Budu-li zvěstovat Pánovo milosrdenství, sesypou se na mě hrozby, že se svým postojem skončím v pekle. Takové nepřátelství přesně odpovídá Mistrově zkušenosti. Jeho autentická řeč o Bohu totiž probouzí hněv a nenávist těch, kterým kvůli jejich úzkoprsému pohledu na Boha berou jeho slova pevnou půdu pod nohama. Kdo se nějakým způsobem veřejně prezentuje, zakusí vždycky i nepřátelství. Pán mi dodává odvahy, abych se projevil ve své osobnosti, abych vyjádřil své hledání Boha, aniž bych se chtěl zalíbit všem. Pohleďme na své vztahy. Kde mluvíme tak, abychom se zalíbili všem? Kde ohýbáme hřbet, abychom nenarazili? Podívejme se na své konflikty. Jsme v nich vnitřně průzrační jako Ježíš, nebo konflikty zmítají i naším srdcem? Vznikly díky naší jasnosti a jednoznačnosti, nebo kvůli neprůhlednosti a dvojsmyslnosti? Kde si "vyrábíme" zbytečné nepřátele tím, že své problémy přenášíme na druhé? Rozhodnutí, zda do konfliktu a nepřátelství aktivně zasáhnout nebo jej prostě jen vydržet a zachovat si přitom vnitřní průzračnost, není zdaleka vždycky snadné. Prosme Ježíše o dar jasnozřivosti, kdy je třeba zaujmout jednoznačně odstup a riskovat spor, a kdy usilovat o pochopení a vyjádřit ochotu ke kompromisu. Anselm Grün - 50× Ježíš A teď se vraťme k onomu konfliktu s "chrámem", který prosvítá patrně i scénou Ježíšova dramatického vystoupení na chrámovém nádvoří. Ježíš zde zřejmě nechce napadnout praxi těch konkrétních prodavačů, zjednat klid či zabránit tomu, co právě dělají - je to symbolické prorocké gesto, podobné tomu, když prorok Jeremiáš měl na veřejnosti rozbít obrovský hliněný džbán či Ezechiel si před očima všech sbalit cestovní zavazadla a prokopat zeď. Nevztahuje se k pro­davačům samým, ale k chrámu vůbec - nadchází čas zboření chrámu, protože se celý stal tržnicí. Proti rituální praxi, která zavádí tržní princip "něco za něco" do vztahů člověka k Bohu, staví Ježíš v duchu proroků jinou zbožnost - úsilí zjednat spravedlnost, zastat se utlačovaných, dopomoci chudým k právu. "Jsem syt vašich obětí," prohlašuje Hospodin ústy proroků, "milosrdenství chci, a ne celopaly." Autoři Nového zákona chápou Ježíšova slova o chrámu jistě už ve světle toho, co nastalo za několik desítek let, nové a definitivní zboření jeruzalémského chrámu, které tehdejší křesťané těžko mohli chápat jinak než jako trest za nepřijetí Ježíše jako Mesiáše. Ale podstata sporu leží hlouběji - a týká se i ohrožení, jimž se nakonec nevyhnul ani "nový chrám" - Kristova církev. "Chrám" představuje institucionalizaci náboženství. Žádné náboženství, které přežilo svého zakladatele, se nevyhnulo jisté míře institucionalizace a bylo by pošetilé tuto skutečnost démonizovat. Někteří autoři vyhrazují sám pojem náboženství - religio - pro tuto moc, držící společnost pohromadě. Pro tmel společnosti, složený z posvátných symbolů, rituálů, obrazů a gest, vyprávění a textů. Náboženství je vždy věcí kolektivu, sdílení a předávání, tradice - a pochopitelně i autority. I Izrael měl své náboženství, své symboly, rity a instituce - i když nemůžeme v Bibli přeslechnout ani projevy Hospodinových "rozpaků" - a někdy i zřetelného nesouhlasu - s tímto počínáním. V tomto duchu bychom mohli promeditovat řadu biblických míst od zákazu obrazů, přes pokusy ustanovit krále po odpověď na Davidův úmysl postavit Hospodinovi v Jeruzalémě chrám, až po Šalamounův zážitek při posvěcení chrámu. Hospodin si žárlivě střeží svůj lid, aby neupadl do všeobecné náboženskosti svého okolí. Proroci přinášejí zcela jiný vztah k Bohu, než je rituální náboženská praxe - víru. Uvěření je osobní akt, akt svobodné odpovědi na Boží volání a povolání. Víra je osobní volba, osobní rozhodnutí změnit svůj život, nedá se "dědit" jako náboženské zvyky. Víra se osvědčuje zejména v osobním jednání vůči druhým, spíš než v tom, co se vykonává při chrámových obřadech. Pokud si dnes pod vlivem osvícenství víru i náboženství přestavujeme jako věc "přesvědčení" ve smyslu zastávání určitého souboru názorů a vtahujeme ji do kontextu filozofických či ideologických systémů, pak bychom si měli být vědomi, že v biblických dobách by něco takového vůbec nikoho nenapadlo. Vztah víry a náboženství v dějinách - to je nesmírně složité, byť krajně zajímavé téma a zabralo by nám nekonečně víc času, než který máme k dispozici a který jsem už mnohonásobně přečerpal. Víra a náboženství nejsou totéž, jak si často lidé myslí, když užívají tato slova běžně jako synonyma. Ale není to ani takový protiklad a protipól, jak si myslel Karl Barth a jak by se snad mohlo zdát z mých dnešních slov, když jsem pro názornost odlišení možná příliš vyhrotil rozdíly. Ten pohyb střídavého prolínání a napětí můžeme pozorovat i v Ježíšově životě, v jeho složitém vztahu k chrámu i Zákonu. Navíc u různých autorů Nového zákona můžeme, zejména podle prostředí, do něhož píší, vidět různou míru zdůrazňování tu kontinuity (naplnění), tu diskontinuity (ukončení a překonání) Ježíšova vztahu k židovským náboženským tradicím, institucím a představám. Dnes jsme zažili scénu napětí. Máme-li si z ní vzít "poučení", pak to jistě nemá být napomenutí k tichosti při bohoslužbách. Spíše bychom měli zkoumat, nakolik i my děláme ze vztahu k Bohu tržnici, nakolik jednáme s Bohem na základě kupeckých počtů "má dáti - dal", nakolik si před­stavujeme, že za určité penzum našich modlitbiček a dobrých skutků musíme obdržet na zemi vyplnění našich objednávek a předplacené místo v nebi, nakolik podmiňujeme svou víru v Boha Božím dobrým - to jest: našim omezeným kritériím odpovídajícím - chováním. A pokud objevíme hluboko v nás "kupce a směnárníky", pozvěme Krista, aby třeba i důtkami vymýtil toto vše z našich vztahů k Bohu, abychom byli vůči Bohu tak svobodní, jak je on k nám - aby nás s ním nespojoval mechanismus trhu, nýbrž láska, naděje a víra. Amen.

Zdroj: www.vezmiacti.cz

Šest koncertů, šest kostelů: Velikonoční festival duchovní hudby, v roce 2012 poprvé produkovaný Filharmonií Brno, se v rámci svého 21. ročníku koná v prostorách šesti chrámů v centru města. V nich zazní velikonoční příběh utrpení, smrti a vzkříšení Krista, jak jej převypravují skladby šesti staletí. Podobu koncertů předurčuje kromě nejvýznamnějšího křesťanského svátku také architektura, akustika a historie jednotlivých kostelů.

Slavnostní zahajovací koncert velikonočního festivalu duchovní hudby se poprvé v historii festivalu uskuteční v pozdněgotickém chrámu svatého Jakuba. Smyčcový orchestr Czech Virtuosi a komorní sbor pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka uvedou tři skladby soudobých autorů, Jamese MacMillana (*1959), Františka Emmerta (*1940) a Arvo Pärta (*1939). Jejich díla v podobě triptychu zpřítomňují ukřižování Krista. Závěrečnou skladbou večera je slavné Pärtovo zhudebnění sekvence Stabat Mater v nové autorské úpravě.

Oblíbená barokní oratoria bude tentokrát reprezentovat Il Sacrificio di Gefte (Jeftova oběť) Giuseppe Porsileho (1680-1750). Toto dílo bylo uvedeno v Brně krátce po premiéře na císařském dvoře ve Vídni v roce 1724. V novodobé premiéře jej v poučené interpretaci představí ansámbl Hof-Musici v barokně přestavěném minoritském chrámu svatých Janů.

Téměř neznámá Responsoria pro Svatý týden Jakuba Jana Ryby (1765-1815) byla určena k provádění v závěru Svatého Týdne. Jedná se o liturgické skladby pro večerní bohoslužby nazývané temné hodinky, v jejichž textech se zrcadlí příběh Ježíšových posledních dnů. V Brně zazní v jezuitském chrámu Nanebevzetí Panny Marie na takzvanou Škaredou středu. Michael Pospíšil se svým ansámblem Ritornello a chlapeckým dětským sborem Bruncvík provede Rybova Responsoria s přihlédnutím k dobové liturgické i provozovací praxi. Vzhledem k situaci v Rybově působišti, v Rožmitále, zazní Responsoria ve skromném instrumentálním obsazení odpovídajícím možnostem venkovského chrámového kůru včetně využití chlapeckých hlasů.

Poprvé se v rámci festivalu uskuteční také doprovodný program, směřující k užšímu provázání hudby a liturgie. V návaznosti na Rybova responsoria budou ve večerních hodinách Svatého Týdne v kostele u jezuitů uvedeny další zpěvy a biblická čtení ze zmíněných temných hodinek. Na Zelený čtvrtek provede brněnský sbor Vox iuvenalis a instrumentalisté druhou knihu responsorií amerického skladatele Richarda Toensinga (*1940). Na Velký pátek budou představena responsoria ve své nejoproštěnější podobě, ve zpěvech gregoriánského chorálu, v podání Svatomichalské gregoriánské scholy.

První koncert ve velikonočním týdnu protíná několik symbolických rovin: o neděli vzkříšení to byly ženy, které se onu radostnou novinu dozvěděly jako první. Ženský vokální soubor Tiburtina Ensemble provede rekonstrukci středověké velikonoční hry Visitatio Sepulchri podle pramenů ze svatojiřského kláštera benediktinek na Pražském hradě. V Brně se pro tento program přímo nabízí výjimečný prostor baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně; původně konventní chrám tamních cisterciaček. V kostele sv. Tomáše bude velikonoční radost ze vzkříšeného Krista představena v chrámových sonátách a liturgických skladbách druhé poloviny 17. století. Repertoár je sestaven z děl středoevropanů a vrstevníků, Bibera (Missa Alleluia), Vejvanovského (sonáty a moteta) a Rittlera (Te Deum laudamus). Vystoupí zde Musica Florea, jeden z nejvýznamnějších souborů se specializací na starou hudbu v České republice, s dirigentem Markem Štrynclem. Slavnostní závěrečný koncert festivalu bude patřit unikátnímu provedení nedokončeného oratoria Lazar Franze Schuberta, které je bezpochyby neprávem opomíjeným skvostem. V brněnské katedrále svatých Petra a Pavla se pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera vedle domácí Filharmonie Brno a Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) představí šest mimořádných sólistů, Marie Fajtová, Kateřina Kněžíková, Veronika Hajnová, Aleš Briscein, Tomáš Kořínek, Vladimír Chmelo.

Zdroj: www.vezmiacti.cz

Židé odpočívají sedmý den, o šabatu. V židovském kalendáři je tímto dnem sobota. Slaví se na památku dne, kdy Bůh odpočíval po šesti dnech stvoření světa.

Tento svátek se slaví 14. nísanu (březen- duben) a připomíná událost, při níž Boží anděl smrti usmrcoval egyptské prvorozené, ale míjel domy Izraelců (Exodus 12). Svátek se také označuje jako ,,svátek nekvašených chlebů''. Tento název se vztahuje na nekvašené chleby, které si Izraelci připravili při svém spěšném odchodu z Egypta. Dnes Židé oslavují pesah zvlášť připraveným pokrmem.

Šavu'ót je svátek na oslavu žní. Slaví se 6.sivanu (květen- červen).

V bibli se tento svátek nazývá ,,Den, kdy se vytrubuje na šófary (trouby )''. Tento den Židé vzpomínají na uplynulý rok. Slaví se 1. tišrí ( září- říjen).

Je to den vyhrazený půstu a modlitbě. V biblických dobách se do pouště vypouštěl obětní kozel ( 10. tišrí).

Židé táboří v chýších nebo stanech, aby si připomněli pobyt Izraelců na poušti (15.-21. tišrí ).

Oslavy začínají 25. prosince a připomínají den, kdy Juda Makabejský znovu posvětil chrám (1. Makabejská 4,36).

Svátek púrím se slaví 14./15. adaru ( únor-březen). Svátek je vzpomínkou na perskou královnu Ester, která zachránila Židy před smrtí ( Ester 9).

neděle je pro křesťany posvátným dnem odpočinku. Slaví se na památku dne, kdy Kristus vstal z mrtvých. V evangeliích je zaznamenáno, že k této události došlo první den v týdnu. Neděli se říká též ,,den Páně''.

Většina křesťanů slaví tento den 6.ledna, kdy se pčipomíná Ježíšovo narození a návštěva mudrců ( mágů ).

Doba postní je období čtiřiceti dnů pokání, které končí na Květnou neděli. Je to doba, v níž se křesťané připravují na velikonoce, a připomíná čtyřicet dnů, které Ježíš strávil na poušti. Někteří křesťané dodržují v těchto dnech půst.

Tento týden se připomínají události vedoucí k Ježíšově smrti a vzkříšení.

Je prvním dnem Svatého týdne. Připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kdy lidé v ulicích vítali Ježíše palmovými ratolestmi.

Připomíná Ježíšovu poslední večeři s učedníky, jeho zatčení a uvěznění.

Na velký pátek se připomíná Ježíšovo ukřižování.

Velikonoční neděle je oslavou Ježíšova vzkříšení. Připadá na první neděli po prvním jarním úplńku, který tedy může nastat nejdříve 21. března. Pravoslavné církve používají odlišné datování.

O těchto svátcích si křesťané připomínají seslání Ducha svatého apoštolům a zrod církve.

Váno jsou svátky Ježíšova narození, které se slaví 25. prosince.

Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?

Židé žili v očekávání velkých změn a najednou se tu objevil Boží muž, který je ujišťo­val o tom, že se tyto věci již brzy uskuteční. Takové hlasatele mají lidé rádi. Ve společ­nosti se totiž často projeví únava ze stávající situace a všichni jsou zajedno v povzde­chu: "Takhle už to nejde dál! Něco se musí přihodit." Ale všichni jsou také zajedno v tom, že tato změna se musí odehrát ve společnosti, ve vládě, v ekonomice. Snadno se zapomene na to, co hlásal Jan Křtitel: "Obraťte se (Mt 3,2)" - tj. změňte se nejdřív vy sami! Dodnes se opakuje stejný výjev: lidé čekají od Krista, od církve, od náboženství, od výrazných osobnosti nějaký nový světový pořádek, novou, lepší vládu, nové hos­podářské možnosti. Přehlížejí však skutečnost, že tato změna musí začít od nich samot­ných, z vnitřku. Právě křesťanství je v tomto směru plné optimismu - nečeká, až se změní svět, ale věří, že ho změníme my sami.

(Tomáš Špidlík: Slyšet Boha v ranním vánku)

Advent není žádný div či zázrak, jak to slibovali kazatelé revoluce a poslové nových cest spásy. Bůh s námi jedná zcela lidsky, krok za krokem nás vede a čeká na nás.

Zdroj: www.vezmiacti.cz

Číst Bibli. To sice mnohé přitahuje, ale na druhou stranu to přináší řadu otázek. Po staletí se Bible těšila veliké vážnosti, nebralo se ale příliš v úvahu, jaká síla a povzbuzení může vzejít ze studia jednotlivých textů. Nezřídka bylo studium Bible dokonce pokládáno za nebezpečné. Dnes je pro mnohé živým pramenem osobní víry a motivací k vlastnímu konkrétnímu jednání.

1. Číst Bibli. Ale jak?

Bible není kriminální román a nejsou to ani noviny. Spíše je sbírkou 72 samostatných spisů, ve kterých jsou dochovány nejrozličnější a někdy rozporuplné zkušenosti s Bohem a bližními. Přístupy k Bibli jsou tak rozmanité, jako jsou lidé sami. Nacházíme se v různých životních situacích a jsme vystaveni různým pocitům, takže nás jedna stejná věta poprvé osloví a podruhé ne. Před (a po) četbě může hluboké dýchání a krátké ticho pomoci zesílit pozornost vůči textu Bible. Také například polohlasné čtení dává textu úplně jiný tón. Nebo pokusíme-li se o překlad do hovorové řeči, objeví se nová hloubka čteného poselství. Je užitečné vtisknout si jednu větu do paměti. Četba Bible nevyžaduje žádnou zvláštní techniku, ale je prostě přebýváním. Jde prostě o to dovolit, aby se mne dotkla Boží blízkost.

2. Číst Bibli. Ale proč?

Biblické texty chtějí být pro toho, kdo je čte, evangeliem, tedy radostným poselstvím, dobrou zprávou. Při čtení a přemýšlení o nich začínají staré texty nově žít. Nespočet lidí nalezlo skrze Bibli přístup k hlubšímu životu.

Biblické texty mohou a chtějí podporovat naši duchovní kondici. Stále znovu smíme objevovat, že jsme byli povoláni ke svobodě (Gal 5,1). Ježíš přišel, abychom měli život a měli ho v plnosti (Jan 10,10).

3. Číst Bibli. Ale co?

V našem prostředí je nejdostupnější a dobře použitelný tzv. Český ekumenický překlad, který v mnoha vydáních zahrnuje i tzv. deuterokanonické knihy. Z naslouchání Bibli při liturgii je nám asi nejbližší tzv. liturgický překlad, ten ale souhrnně jako celá kniha nevyšel, proto se dají najít v tomto překladu jen určité biblické knihy nebo jednotlivé tzv. perikopy (k dispozici je např. praktický Misál na každý den liturgického roku, vydaný v roce 2000). Právě liturgický překlad používáme v tomto listu Vezmi a čti - Týden s Božím slovem. V poslední době je také k dispozici renomovaná tzv. Jeruzalémská Bible. V zásadě platí: Zvolit si takový vhodný překlad, který mi osobně dobře vyhovuje. Kdo si dovolí vlastní Bibli, může si podtrhnout věty, které vnímá jako osobně důležité.

V zásadě je možné začít číst kteroukoliv knihu Bible. Osvědčená cesta je vstupit do Bible například přes Žalmy nebo některé z evangelií, případně skrze Skutky apoštolské nebo list Filipanům. Nebo je možné sledovat pořad liturgických čtení a meditovat o nich.

4. Číst Bibli. Ale kdo?

Přístup k Písmu svatému je otevřen všem křesťanům. Proto smí, má a může každý sáhnout po Bibli.

Pokud jsou některé texty těžko srozumitelné, nemá velkou cenu se tím nějak trápit. Je lepší je odložit, přejít k jiným textům a čekat, kdy se nám smysl těžších čtení objasní.

Mnozí vnímají jako obohacení, když si kromě osobní četby vyměňují zkušenosti s ostatními v biblickém nebo modlitebním společenství. V těchto skupinách je možno klást dotazy a hovořit o těžko srozumitelných textech.

5. Číst Bibli. Ale vzhledem k čemu?

Při četbě Bible jde nejprve o náhled do zkušeností věřících v dřívější době. Když čtu tyto texty, mohu mít účast na jejich radostech a obavách, a zároveň se mohu ptát, zda mohu v tomto bohatém pokladu objevit něco dnes pro vlastní život.

Četba Bible je šancí uvidět život a víru novým pohledem a učit se zkušeností druhých. Tedy se mohu ptát: "Co mi tím chceš, Bože, říct?"

5. Číst Bibli. Ale kdy?

Při četbě Bible nezáleží na denní době a ani bezpodmínečně na délce textu. Hodně pomůže, najdeme-li si konkrétní čas během dne. Na začátku zkuste číst kratší dobu. Pokud se z umírněného začátku vyvine časem něco pravidelného (v němčině slovní hříčka: mäßig - regelmäßig), pak je to neobyčejný dar sobě samému. Četba Bible se tak stává pevně zavedenou dobou, o kterou se můžeme opřít a s vnitřním pokojem prožít den.

6. Číst Bibli. Ale kde?

Mnohým pomáhá odebrat se k četbě Bible na oblíbené místo, které si člověk sám k tomuto účelu vyhlédl. Svíčka, květiny nebo jiný oblíbený předmět mohou pomoci k soustředění, ale jsou jen volitelnou pomůckou. Někdy je třeba respektovat, že jsme prostě onou generací, kterou charakterizuje pohyb a změna. A tak u někoho bude místem ke čtení Bible třeba čekárna, vlak, autobus... Místo může pomoci k soustředění, ale v Boží přítomnosti jsme kdekoli, stačí se jí otevřít, jak to naznačuje i Ježíš: Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě (Jan 4,21-23).

podle rakouských autorů: Dr. Franz Kogler vede Biblické dílo (Bibelwerk) v diecézi Linz; Mag. Hans Hauer je referent Biblického díla v Linz a farář ve Weichstetten a St. Marien

--------------------------------------------

Většina lidí má těžkosti s místy v Bibli, kterým nerozumějí. Já sám za sebe musím přiznat, že mě zneklidňují právě ta místa v Bibli, u kterých se mi zdá, že jim rozumím!

Mark Twain

Zdroj: www.vezmiacti.cz

Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země.

I v Ježíše Krista,

Syna jeho jediného,

Pána našeho;

jenž se počal z Ducha svatého,

narodil se z Marie panny,

trpěl pod Ponciem Pilátem,

ukřižován umřel i pohřben jest;

sestoupil do pekel,

třetího dne vstal z mrtvých;

vstoupil na nebesa,

sedí po pravici Boha,

Otce všemohoucího;

odtud přijde soudit

živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého,

svatou církev obecnou,

společenství svatých,

odpuštění hříchů,

vzkříšení těla

a život věčný.

Amen.

Zdrávas, královno, Matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva! K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. A proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči a Ježíše, požehnaný plod života svého, nám po tomto putování ukaž, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno, Maria!